Den čtvrtý 17.6.2013
Budíček s písničkou byl o kousek dřív, ale místo rozcvičky jsme si chystali podle seznamu na nástěnce batůžky a oblečení na sebe, abychom stihli snídani a vlak, který nás měl odvézt na dnešní horskou túru. Po snídani jsme si do batůžků přibalili balíček s jídlem na celý den, o kterém nám paní učitelka řekla, co v něm máme ke svačinám, a co k obědu, a že si nemáme všechno sníst hned na začátku, protože jinak budeme mít během dne hlad. Ale asi jsme všichni neposlouchali, protože někteří z nás v půl jedné, při vyhlášení přestávky na oběd, slavně prohlásili, že oni už ale všechno snědli :-). V námořnických tričkách nám to všem moc slušelo a ve vlaku na Špičák všichni poznali, že patříme k sobě.
V průběhu celé cesty jsme se po posádkách střídali ve vedení podle mapy a hlídali jsme (většinou) značku, abychom se neztratili. Naším velkým štěstím bylo, že paní učitelka a Báry nepokračovaly za námi v cestě, pokud jsme nešli správně, takže jsme věděli, kdy se vrátit, a hledat správnou cestu. Asi si nechtěly zbytečně zajít :-). Hned v prvním kopci jsme vydělali na tom, že s námi šli i třeťáci a páťáci. Protože nejdřív páťáci mohli do své hry získat body za to, že část kopce vynesou prvňáky, kteří o to budou stát, a tak jsme se pěkně nesli. Jiní nám zase vzali batohy, takže výstup nebyl tak náročný. U dalšího rozcestí zase přiběhli třeťáci, že nám ponesou batohy, a i této nabídky mnoho z nás využilo. Brzy jsme však litovali, protože byli výrazně rychlejší a našeho batohy zmizely v nedohlednu, což nás trochu rozladilo, protože jsme měli žízeň a chtěli jsme se napít. Jenže pití bylo pryč. Na druhou stranu ani třeťáci úplně nejásali, protože museli nést naše batohy docela dlouho, až k Čertovu jezeru. O to víc jásali, když jsme za nimi dorazili. S námi šla i většina páťáků, kterým se nechtělo podniknout výstup navíc na vrchol Špičáku.
Při zaslouženém odpočinku (protože vedro bylo obrovské) jsme se nasvačili a pak nám paní učitelka četla další kousek Odysseovy cesty a hned jsme si na něj zahráli. Tentokrát obry, před kterými jsme se museli zachránit útěkem na volné moře, nehrály Báry s paní učitelkou, ale páťáci. Polovina z každé posádky přežila :-). Pak se vrátili i ti, co dobyli vrchol Špičáku, a jejich týmy pro nás secvičili divadelní představení o tom, jak vzniklo jméno Čertova jezera. Tleskali jsme o sto šest a nakonec svým potleskem rozhodovali i o pořadí jednotlivých týmů. Na další cestu jsme opět dostali jako pomocný doprovod část páťáků, těch, kteří nechtěli stoupat a klesat k Černému jezeru, a dost jsme si je oblíbili. Dokonce už máme domluveno, že nás budou chodit navštěvovat o poledním klidu :-). Po cestě jsme si ukazovali, jak se značí chráněné území přímo v lese na stromech, a taky hráli „Placáka“. Nenechali jsme se odradit vedrem, ani nepřístupným terénem, a nadšeně jsme se schovávali. Na rozcestí nad Železnou Rudou jsme se skoro všichni naobědvali, poslechli si další část Odysseových příběhů a podle nich se pustili do lovu jelena. Každý námořník si nachystal dvě šišky a paní učitelka určila jako jelena vzrostlý smrk. Pak vyznačila místa, odkud můžeme házet. Podle vzdálenosti od jelena byly hody od jednoho až po pět bodů. A my jsme si mohli vybrat podle svých schopností, na kolik si věříme, že se trefíme, protože jsme věděli, že pro úspěšné ulovení potřebujeme deset (respektive osm u pětičlenné posádky) bodů. Takže při prvních pokusech jsme skončili i dvacet bodů v mínusu :-). Ale po výzvě paní učitelky, abychom se domluvili, jestli se nedá nějak vylepšit taktika, jsme to zvládli o poznání lépe, dokonce Smrtící chapadla získala potřebných osm bodů. Sestoupili jsme do Železné Rudy se „svými“ páťáky, díky kterým jsme měli ve městě rozchod a mohli jsme si chodit po obchodech po malých skupinkách a utrácet jak o život :-). A pak už jsme natáhli dlouhý krok, protože kdo dorazil k hotelu do hodiny, mohl do bazénu. My jsme to zvládli za půl hodiny :-) a v bazénu si to náležitě užili! Paní učitelka dala Bárám foťák, aby mohly fotit pod vodou, a tak si můžete ve Fotoalbu prohlédnout pěkné "podvodní momentky". Když jsme se náležitě vyřádili, šli kluci hrát fotbal a holky buď skákat na trampolíně, nebo stavět domečky do lesa. Po večeři jsme si uklidili, a zatímco Báry bodovaly naše pokoje, prohlédli jsme si fotky ze včerejška a zapsali do deníčků. Do večerky jsme měli volno, abychom si odpočinuli, a po čištění zoubků už jsme v postelích poslouchali (a někteří si i broukali) ukolébavku od paní učitelky. Kdybychom jen věděli, že náš spánek nebude mít dlouhé trvání, tak bychom raději neusínali. Protože na nás čekala bojovka.
Odysseus se podle svého deníku měl vypravit po podsvětí a to nejde jindy, než za tmy. Ale to jsme nevěděli. Takže když nás paní učitelka a Báry v noci budily, vůbec jsme tomu nechtěli rozumět :-). Někteří jsme se s nimi prali, jiní se v nestřeženém okamžiku vraceli zpátky do postelí a další zase v kroužku na chodbě u svíček spokojeně usínali. Nakonec jsme se ale probrali všichni, když nám paní učitelka četla o Odysseově cestě do podsvětí a dost jsme se uklidnili, když jsme se dozvěděli, že půjdeme po posádkách. Celou stezku si pro nás naprosto dokonale s vlastnoručně vyrobenými převleky a skvělými hereckými výkony připravili páťáci a navíc dodrželi pravidlo „nestrašit“. A my jsme každá posádka získali svitek s částí věštby, kterou jsme si uložili k paní učitelce do úschovy, a pak už se zavrtali do postelí (i když někteří z nás si mysleli, že to byl všechen spánek a ptali se, jestli bude taky dneska polední klid). Tak snad nás zítra čeká pozdější budíček :-). Dobrou.